Ve sbírkách českých muzeí a galerií je velký počet děl a předmětů z období státního socialismu. Dělníci, rodiny, zátiší, krajiny, státní představitelé, díla zobrazující technologický pokrok a další náměty motivované nadějí v lepší budoucnost však dnes pro většinu společnosti znamenají úpadek. Tato díla spočívají v tmách muzejních a galerijních depozitářů. Umění socialismu ale nebylo jen o socialistickém realismu, rudoarmějcích, kosmonautech a významných sovětských politicích. V období normalizace docházelo k určitým experimentům a podpoře modernity, zejména kvůli snaze režimu prorůst do všech fazet umění i každodenního života. Tvůrci využívali podněty expresionismu, fauvismu, kubismu a surrealismu. S novými originálními formami pracovala především nastupující mladá generace. Období 70. a 80. let představuje slepé místo v dějinách českého umění a dosud mu nebyla věnována dostatečná pozornost. Chyběla snaha definovat jeho hlubší význam a historickou hodnotu. Bez zasazení do společenského, kulturního či politického kontextu ho však lze jen těžko odsuzovat na věčnost v tmách.