Přestože Vladimír Šmíd (1930 - 1998) během svého života vytvořil sochařské dílo vysoké kvality, jež zahrnuje desítky realizací pro veřejný prostor v severních Čechách, dnes je zcela zapomenutý. Chebská výstava s doprovodnou monografií je po dlouhé době první, která ho připomene mimo Teplice, kde prožil většinu svého života. Po válce zde vystudoval proslulou keramickou školu a poté byl v roce 1950 přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do ateliéru keramiky Otto Eckerta. Tehdy na škole probíhaly čistky mezi studenty i profesory a podobný osud hrozil i jemu. V roce 1951 se proto spolu s dalším studentem rozhodl emigrovat. V Bratislavě přeplavali Dunaj, ve Vídni však byli zadrženi sovětskými vojáky a vráceni zpět. Byl odsouzen k sedmiletému trestu, který si téměř celý odpykal v Jáchymově. Po návratu pracoval jako výtvarník v teplickém závodě Spojker, kde mj. vytvářel autorské ručně malované vázy a dekorativní keramiku. V roce 1963 proběhla v Teplicích jeho první výstava, díky níž získal registraci jako výtvarník na volné noze, přestože neměl akademické vzdělání. Od roku 1963 vytvořil několik desítek realizací pro veřejný prostor, keramické reliéfy a volné plastiky v kameni, výjimečně i v bronzu. Od roku 1973 mu při tom pomáhal Čestmír Suška, který jej dodnes považuje za svého učitele. Šmídova volná tvorba se odvíjela v keramice a v sádře. Jeho keramika z 60. let z pálené hlíny působí syrovým dojmem a vychází z klasické formy vázy. Sádrové plastiky jsou naopak založeny na hladkém bílém tvaru složitých forem a od kubistického tvarosloví v nich dospěl až ke zcela abstraktním reliéfům. Jeho největším úspěchem byla v roce 1969 účast na liberecké výstavě Socha a město, kde se jeho Torzo ocitlo ve společnosti nejaktuálnějšího českého sochařství.