Václav Špála (1885–1946) patří k nejpopulárnějším klasikům českého umění. A také k nejplodnějším: zhruba od poloviny dvacátých let si vedl podrobný soupis vytvořených obrazů, z něhož vyplývá, že každý rok vytvořil zhruba mezi 50 a 100 obrazy, v roce 1942 jich bylo dokonce 109! Špála tehdy vsadil na osvědčenou jistotu osobního stylu a temná modř se stala natolik charakteristickým rysem jeho malby, že zpětně získala adjektivum „špálovská“. Nadprodukce a zakonzervování projevu sice vzbuzovaly výtky kritiky, ty však nikterak neovlivnily trvalou přízeň kupců. Špálova kolekce patří k nejpočetnějším autorským souborům ve sbírkách GAVU Cheb. Z celkem sedmnácti obrazů je však jen jeden – drobnější dílo z jeho nejlepšího období, kdy byl členem skupiny Tvrdošíjní – prezentován ve stálé expozici. Tři obrazy patří k rané tvorbě prvního desetiletí, kdy pod vlivem Muncha, Cézanna, van Gogha a fauvistů hledal vlastní styl. Hned pět obrazů jsou rodinné portréty jeho manželky Jany alias Žandy a syna Jana, taktéž malíře, které nebyly určeny na prodej a galerie je v šedesátých a sedmdesátých letech získala přímo od rodiny. A pak tu jsou i oblíbené náměty jeho pozdního díla: jedna z otavských partií u Panského mlýna za Pískem a hned pětice jeho kytic.