V době, kdy vlastní společnost považujeme za "nemocnou nedorozuměním", nám práce vizuální umělkyně Terezy Velíkové přibližují mezilidskou komunikaci jako "pokusy o spojení". Její vícekanálové videoinstalace jsou jakýmisi "dialogickými kolážemi" nebo "sešívanými rozhovory". Na výsledném tvaru zůstávají patrné známky tohoto "sešívání", podobně jako stehy na sešívané dece. Komunikace neprobíhá hladce, zadrhává, místy se i vytrácí. V Chebu Velíková rozvádí přístup, který loni ověřila dvojkanálovou videoinstalací Mezihra, kdy obsah rozhovoru poprvé skládala z výňatků z většího počtu divadelních her. Zadáním pro herce přitom je, aby texty deklamovali stejně, jako je v minulosti nastudovali pro představení. To do plynutí těchto nově sešitých rozhovorů přináší neočekávané zvraty a jistou nepředvídatelnost. Na nové realizaci spolupracuje s herci Západočeského divadla v Chebu Jarmilou Šimčíkovou, Pavlem Markem a Radmilou Urbanovou a díky tomu mohou být pravidelným návštěvníkům divadla některá místa rozhovoru povědomá. Vytržená z původních souvislostí se však stávají součástí nového vyprávění. Tereza Velíková (*1979) žije v Praze, část svého dospívání ovšem strávila v Chebu. Studovala v Praze na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliérech Adély Matasové a Jiřího Davida. Před třemi lety byla finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého.