Výstava se zabývá dvěma fenomény, jež se v letech 1925 až 1931 vzájemně proplétaly a s nimiž jsou také spojeny její dvě ústřední postavy – Otakar Nejedlý (1883–1957) a Josef Hubáček (1899–1931). Setkali se, když byl Nejedlý na konci roku 1924 povolán do čela obnoveného ateliéru krajinomalby na pražské Akademii, kam přestoupil i Hubáček se záměrem zde školu dokončit. Oněmi fenomény je jednak prvních šest zahraničních plenérů Nejedlého krajinářského ateliéru na Francouzské Riviéře a na Korsice (1925 Cagnes-sur-Mer, 1926 Cap d’Antibes, 1928 a 1929 Ajaccio, 1930 Pont de Suve u Toulonu, 1931 Cap Ferrat u Nice) a jednak Hubáčkův „objev“ Korsiky, kde v jejím hlavním městě Ajacciu strávil čtyři zimy (1926/27 – 1929/30). Přijížděli sem za ním jak Nejedlý se svou školou i individuálně, tak jeho dva nejbližší přátelé Bedřich Piskač (1898–1929), který pak krátce nato zemřel právě při cestě na Korsiku, a Jan Slavíček (1900–1970). Nejedlý a Hubáček reprezentují tradičnější polohy krajinářství. Hubáček v té době přecházel od projevu ovlivněného Cézannem a Corotem k zemitějšímu courbetovskému realismu, který ve svých závěrečných obrazech z Korsiky propojil s úsilím o ideální kompozici téměř klasicizujícího střihu. Tyto obrazy tak představují nejen vrchol jeho díla, ale řadí se také k nejvýznamnějším projevům české krajinomalby 20. století. Slavíček s Piskačem tehdy naopak procházeli neofauvistickým obdobím. Mezi studenty najdeme osobnosti, které se později dokázaly výrazně prosadit, i regionální krajináře, někdy zcela pozapomenuté. Na výstavě jsou pracemi z pobytů zastoupeni Alois Fišárek, Bořivoj Žufan, Bohumír Dvorský, Vladimír Hroch, František Michl, Josef Vacke, Lucie Klímová, Josef Václav Síla a Josef Olexa.