Sochař Miroslav Vystrčil (1924-2014) patří k silné generaci, která začala studovat hned po druhé světové válce, na scénu však vstoupila až s několikaletým zpožděním poté, co se v druhé půli 50. let začaly alespoň mírně uvolňovat politické poměry. Vystrčil se na tomto nástupu přímo podílel. Už v r. 1955 byl zastoupen na důležité Výstavě jedenácti (výstavní síň Ars). Sestava umělců, která se zde objevila, se pak stala jádrem skupiny Máj 57, jejíchž prvních tří výstav se zúčastnil. Představil na nich akty v sádře podobného rázu, jaké najdeme u dalších členů Máje M. Chlupáče či Z. Palcra. Na začátku 60. let však modelovanou figuru opustil a začal používat kov a svařování. Tento posun odpovídal aktuálním trendům ve světovém sochařství, které tehdy doputovaly i k nám. Někdy měly jeho sochy zcela abstraktní ráz, přesto stále převažovala figura. Jedna linie tvorby se nesla v duchu novodobého primitivismu, druhá měla podobu elegantní modernistické zkratky ženského těla. V 60. letech se účastnil hned několika důležitých událostí, ať už to byla první česká výstava pod širým nebem Socha 1964 (OG Liberec) nebo sochařské sympozium v Hořicích (1968) a byl také členem Klubu konkretistů. Bilanci této etapy vystavil v Galerii Fronta v roce 1970 s katalogem, do něhož mu napsala text Ludmila Vachtová. Tato výstava představuje v jeho tvorbě i určitý mezník: od té doby se už volnou tvorbou zabýval jen sporadicky a zcela převážily realizace pro veřejný prostor. Soustředil se na specifický typ zakázek - na kašny a pítka. Ty nejvýznamnější dodnes najdeme například u stanice metra Malostranská nebo na nádraží Praha-Holešovice. V 60. letech také navrhl několik pozoruhodných filmových plakátů. Výstava je uspořádána ve spolupráci s GVU Náchod a vychází k ní malá autorova monografie.