Karel Souček, od jehož narození uplyne letos sto let, je jednou z nejosobitějších postav umělecké generace, která nastoupila ve 40. letech. Po těžkých začátcích na Kladně se připojil ke slavnéSkupině 42 s jejím programem zaměřeným na moderní svět a poezii města. Jakožto obyvatel dělnického Kladna pocházející ze skromných poměrů byl přímo uchvácen velkoměstským životem, jak jej symbolizovaly výkladní skříně obchodů, pasáže, průchody, jídelny, bufety či automaty, kavárny a kadeřnictví. Po válce nabývaly dříve drobné obrazy stále většího formátu. Často dostávaly formu triptychů či polyptychů, a ty zase tvořily souvislé série, z nichž nejpočetnější je věnována tématu pasáží. Po roce 1948 jeho tvorba nekonvenovala socialistickému realismu a Souček se ocitl v ústraní. Spolu s kolegou ze Skupiny 42 Janem Kotíkem však byl jedním z těch, kteří přispěli k úspěchu čsl. pavilonu na výstavě EXPO 58 v Bruselu, kde získal zlatou medaili. To mu přineslo oficiální uznání, stal se profesorem na akademii a na konci 60. let dokonce krátce i jejím rektorem. Díky tomu také mohl cestovat, a zejména návštěvy Paříže a Londýna v roce 1961 s jejich metropolitní atmosférou se projevily v jeho díle, které se ocitlo na pomezí abstrakce. Přestože vytvářel i obrazy na politicky oficiální témata, v určité době se překvapivě uchýlil k meditačním náboženským námětům, vznikajícím zdánlivě na okraji jeho díla. Dalším tématem procházejícím jeho tvorbou po mnoho let je postava Dona Quijota, v němž našel vděčné téma obecného lidského údělu ve světě.