Informální umění, zkráceně informel, bylo hlavním evropským uměleckým směrem po druhé světové válce. Termín vyjadřoval jednu z jeho základních charakteristik - absenci formy v tradičním smyslu (předpona in- zde představuje latinský zápor). Díla syrové estetiky chtěla postihnout primární existenci člověka, bezprostředně otiskovanou do matérie díla; ostatně informel je výtvarným ekvivalentem existencialismu v literatuře a filosofii. V Československu odříznutém po roce 1948 od vývoje ve světě se informel v závěru 50. let stal hlavní tendencí neoficiálního umění, i když se tu používal spíše termín "strukturální abstrakce". Zdejší verze však měla specifickou podobu, více estetizovanou a spirituální. Svébytným vývojem k němu dospěli tvůrci, nastupující ve 40. a na začátku 50. let (Medek, Istler, Boudník, Kotík, Sekal, Piesen, Balcar), kteří pak ovlivnili autory o generaci či dvě mladší, studující na pražských výtvarných školách (Koblasa, Beran, Tomalík, Sion, Janošek, Nešleha, Málek, Švankmajer, Hotový). Ve sbírce GAVU Cheb je informel zastoupen velmi kvalitně a ve stálé expozici je mu věnován jeden sál, v němž zdaleka nemohou být představena všechna zásadní díla. Některá z nich nyní prezentujeme v rámci výstavy z depozitáře. V některých případech je naznačeno i další směřování klíčových autorů informelu v druhé půli 60. let.