Malířské dílo Hany Puchové (1966), absolventky pražské VŠUP (1997, prof. J. Šalamoun), konečně budí i za hranicemi ostravského regionu zaslouženou pozornost. Svébytné, a přitom determinující prostředí rodného místa se stalo autorce zázemím i klausurou. Přesto, nebo právě proto dokázala Hana Puchová vytvořit bytostně neopakovatelné a kvalitní dílo, jehož originální humanismus je bezprostředně žitým svědectvím o každodenním úsilí v boji o autonomní existenci. Nešokuje, nerouhá se – naopak, nechává se pečlivě budovanou obrazovou skladbou vést a trpělivě klade barevné vrstvy přes sebe až k finálnímu obrazu. Její formální zkratka je výsledkem procesu; maluje, co důvěrně zná: přátele nebo jen přátele přátel v daném prostředí, jejich portréty nebo „jen“ věcná zátiší – jako svědectví v čase, ve vegetativním ulpívání i prožitkovém zrychlení společné zábavy. Snad z piety k předčasně zemřelému kamarádovi a dlouholetému příznivci, spisovateli Janu Balabánovi nazvala Puchová jeden z posledních malířských cyklů: Jsme tady. Vedle řady zátiší, jakémsi svědectví marnosti nerespektovaného času, představují obrazy převážně ostravské society její zatím nejzásadnější dílo. Prezentace Hany Puchové v Chebu je tedy jakýmsi ohlédnutím zpět a potvrzením její zatím patnáctileté samostatné tvorby.