Projekt Opus magnum tentokráte připomene dvě mimořádná díla, od jejichž vzniku letos uplynulo právě sto let: Truhlářské zátiší (Galerie Zlatá husa, Praha) a Zátiší s vázami (Západočeská galerie v Plzni), jejichž autorem je Bohumil Kubišta (1884–1918), jedna z nejvýraznějších osobností české avantgardy, člen skupiny Osma (1907–1908) a německé skupiny Die Brücke (1911–1912). Jeho jméno je spjato s prosazením nových malířských koncepcí. Formovalo je zejména umění Cézanna, které podnítilo Kubištův bytostný sklon k logické stavebnosti obrazu a k naplňování výtvarného zákona. V malbě však nehledal pouze zákonitosti a vnitřní principy dané logikou rozumu, na jejich základě se chtěl dobrat i těch, které rozum, materiálnost věcí a smyslovou zkušenost přesahují. Cílem nebylo jen svébytné, vnitřně provázané, syntetické dílo; ve svých záměrech usiloval o protnutí racionálna iracionálnem. V tom také spočívala „jinost“ Kubištova pojetí „nového“ umění, s nímž přicházel spolu se svými souputníky ze Skupiny výtvarných umělců a které bylo spojeno s fenomény kuboexpresionismu, kubismu a kubofuturismu. Ostatně i pojetí klasického a v kubismu tolik oblíbeného motivu zátiší na tuto výjimečnost upozorňuje. Obě vybraná zátiší z roku 1911 spadají do umělcovy zralé tvorby. Jejich mimořádně zajímavá koncepce spočívá ve vzájemné myšlenové a výtvarné provázanosti. Kromě magičnosti světelného fluida a sugesce pohybu je propojuje také důraz na symboliku předmětů. Zatímco Truhlářské zátiší vyslovuje hold mužské práci a mužskému elementu (dominance modré), Zátiší s vázami nám předkládá květinou, vázami i volbou barev ženský princip, nemluvě o oblosti křivek, která v tomto zátiší převládá a která harmonicky vyvažuje krystalickou strukturu Truhlářského zátiší. Jde o pozoruhodnou, na svou dobu unikátní koncepci, pro niž nenajdeme v tvorbě jeho souputníků srovnání.